Dobrý den!

Vítám Vás na prozatím improvizované stránce. K jejímu zprovoznění mne vedl zájem některých přátel o meditaci, duchovní život, Boha (pod křesťanským či jiným názvem) a v neposlední řadě i o vlastní místo na světě a řešení problémů, které nás tíží.

Nikdy jsem si nechtěl hrát na nějakého gurua. Studoval jsem českou školu mystiky u manželů Tomášových, zhruba od roku 1980 do té doby, než zemřeli. Na nic podobného se tam nehrálo. Po stránce duchovní jsem za ta léta nabyl přesvědčení, že je opravdový Učitel jen jeden, a to je Bůh, přestože k Vám může promlouvat různými hlasy a pomocí různých prostředníků, náboženství a učení, a později dokonce i bez nich. Výlučnost dané nauky je dána výlučností opravdové víry, nikoli geografickou polohou nebo rodinnou tradicí. Po stránce světské, profánní, máme tedy jednoho Boha, a učitel je pouze starší bratr nebo zkušenější žák. Rozhovorem s některými křesťanskými kněžími jsem pochopil, že tento názor není příliš vzdálen křesťanskému konceptu, a pokud správně pochopíme slovo Bůh, rovněž ne buddhistickému.

Před 5 lety jsem se nechal pokřtít. Nešlo mi o konverzi od jednoho názoru k jinému, ani o odvržení toho, co jsem pochopil v minulosti. Spíše o akt přijetí hluboké duchovní tradice, která zde existuje mnoho set let. Bylo to na Vzkříšení. Křtícím knězem byl biskup Dušan Hejbal (Starokatolická církev), kmotrem Odilo Ivan Štampach. Jako křestní jméno jsem si měl vybrat křesťanskou osobnost, která mne nejvíce ovlivnila. Přijal jsem jméno Eckhart, což mi bylo povoleno přes skutečnost, že dotyčný mystik nebyl nikdy svatořečen. U Tomášových se četl od mých 18 let. Tolik na vysvětlenou, odkud se vzalo jméno domény.

Další budoucnost těchto stránek neznám. Pravděpodobně se upraví, a bude na nich viset více informací. Přátelé po mně chtějí, abych čas od času organizoval meditace, a vůbec duchovní činnost. Vážně o tom uvažuji, je-li zájem. Pak se zde asi objeví i informace o možných setkáních. Míla Tomášová mne kdysi opakovaně vyzývala, abych začal něco psát. V té době se mi nechtělo. Nyní, s tichou vzpomínkou, připojuji dvě z povídek.

Zdraví

Hynek Eckhart Beran (el. adresa posta@eckhart.cz)

Je mnoho cest …

Každý máme svou Cestu. Bojovník v bitvě, vědec ve vesmíru, umělec v ateliéru. Bylo by chybou se domnívat, že takzvaná duchovní cesta představuje něco, čím by se měl jedinec vyvyšovat, anebo že potřebuje nějaké speciální učiliště klášterního nebo univerzitního typu.

Všichni celý život něco hledáme. Mnozí ve svém hledání dospívají nejprve k přibližování a pak ke sjednocování se s něčím vyšším, krásným, těžko popsatelným. V hinduismu to nazýváme Brahman, v buddhismu Buddhova podstata, v judaismu Jahve, v islámu Alláh a v křesťanství Bůh. Jde o identickou záležitost. Pouze u některých, kteří ve výkladu určitého náboženského směru nalezli svoji obživu nebo nadřazenost, se projevuje netolerance a fanatické přilnutí k určitým prvkům výkladu. Jako kdyby kupec vychvaloval své zboží. V tomto případě to má jeden háček, Bůh nemůže být zbožím, a tak je předmětem sporu pouze omezený názor neosvíceného jedince. Je mnoho doložených minulých i skutečných příběhů, že se svatí tolerují. Křesťanské světice určitě odsoudí fundamentalistické náboženské války, ale nebude jim vadit, když se muslim bude upřímně modlit ke svému bohu. Tedy, rozdělují nás pouze ti, kteří si dělají patent na rozum a ženou ostatní do sporů, nikoli Bůh. Ten je jen jeden.

Cesta každého jednotlivce k jedinému Bohu není jedna, ale je jich tolik, kolik jedinců cestuje k Bohu. Každý má svoji vlastní, a to i tehdy, když jej hluboce zaujme některý náboženský směr. Když čteme některé texty a slyšíme některé příběhy, někomu z nás až slzy vyhrknou do očí. Může přitom jít o jednu větu ve zdánlivě nepodstatném kontextu. Jak pokračujeme dál a začínáme více do hloubky chápat, o čem je naše vlastní cesta nebo náboženství, začínáme chápat i ta ostatní. Nemusíme je přitom znovu od začátku studovat, protože čím jsme Bohu blíže, tím podobnější jsou všechny výklady a svědectví.

Tím také začínáme chápat i svoji vlastní cestu. Bojovník, vědec i umělec mohou stále bojovat za právo, bádat a tvořit, ale již vnímají Boha univerzálního v celém světě. Jejich cesty se mohou stát vzorem pro určitý okruh jedinců na cestě, ale i inspirací pro ostatní, kteří jdou jinudy. Inspirací není Nobelova cena, způsob držení zbraně nebo cena uměleckého díla, ale opravdovost, se kterou toto vše konali.

Nejdůležitější je opravdovost. Průprava je dobrá, ale není nezbytná. Když je předchozí věta zneužita a jedinec v rámci „nenutné“ průpravy na sobě přestaneme pracovat, je opravdovost nahrazena leností. Jedinou výjimku tvoří, kdy Bůh sestoupí až k nám, a my se v něm celí rozplyneme. Pak je třeba nerušit a zůstat. Svatá Terezie z Avilly tomu říkala „Netříštěte modlitbu o hrany slov“. Bude li přítomen dosti dlouho, budeme pak konat dále, ale už jako Jeho nástroj. Opravdovost přitom může vyvolat sestup Boží v kterékoli fázi: znamení, setrvalá intuice, setrvalá přítomnost v nás, setrvalá přítomnost všude. V Orientě se říká, že pokud je Žák připraven a není přítomen Učitel, musí v tomto případě sestoupit sám Bůh na tento svět, aby jej učil.

O opravdovosti se vypráví jeden příběh. Šlo mariánské procesí, v čele kněží, monstrance, kříže. Všichni se modlili. Dění přilákalo negramotného žongléra z projíždějícího cirkusu. Žádnou modlitbu neznal. Styděl se za to, a zbožní věřící se po něm s úkosem ohlíželi, někteří i s opovržením. Když přišlo procesí ke kapli Panny Marie s Ježíškem, Božím synem, oslavovalo modlitbami jeho zrození. Kamenná socha tiše stála, jako po staletí, jen na oltáři se třpytily čerstvé květy. Pak všichni odešli domů, spokojeni z vykonané povinnosti, a někteří také trochu povzneseni a zvnitřnění.

Žonglér smutně osaměl ve zšeřelé kapli. Jen na sochu dopadalo barevné světlo zapadajícího slunce.

„Panenko, já nic neumím. Rodiče mi umřeli, cirkus mne vzal s sebou, jen žonglovat mne naučili. Modlit se neumím.“ řekl smutně. „Ale zažonglovat Ti mohu, jestli chceš. To vždycky celá manéž tleskala.“

Vzal do ruky své kuželky, a začal. Kuželky létaly v tichém rytmu vzhůru klenbou. S každou kuželkou vylétla pod chrámovou klenbu prosba, tak silná, že s ní žonglér pokaždé až umíral.

Když skončil, byla v chrámu již tma. Nevěděl, jestli se mu to zdá, ale najednou držel na rukou malého chlapečka a oživlá socha na oltáři tleskala jeho vystoupení.

Pocta zenovému Budhovi

Za starých časů chodil Čínou zvláštní muž. Jmenoval se Hotei. Ani mlád, ani stár, ani bohatý, ani chudý, chodil od města k městu, na zádech veliký pytel. Nosil v něm cukrovinky a rozdával je dětem.

Proslýchalo se o něm, že studoval Zen u věhlasného mistra, a prý dokonce dosáhl Osvícení. Nikdo to ale nebyl schopen posoudit. Nikdo nepamatoval, že by o něčem kloudném a svatém mluvil. Nekázal, nemeditoval, pouze chodil a rozdával cukroví. Děti jej milovaly a vyprávěly si pohádky o hodném čaroději. Kdykoli se s ním někdo z vážených občanů pokusil o něčem kloudném promluvit, pouze natáhl dlaň a řekl si o peníze na dárky pro děti.

Jednou potkal jiného učitele Zenu. „Co je smyslem Osvícení?“ otázal se Hoteiho druhý učitel. Hotei beze slova sňal ze zad těžký vak a tiše jej položil do prachu cesty.

„Dobrá, a co je naplněním Osvícení?“

Hotei uchopil svůj pytel, hodil si jej na záda, a pokračoval v cestě.

Hotei se stal symbolem čínského a japonského buddhismu. Nejprve jej nazývali šťastný Číňan, pak také smějící se Buddha. Jeho socha dodnes zdobí nároží i oltáře.